Calderón Hondo

Bylo nebylo. Ještě před pár desítkami tisíc let (co to je měřeno časem existence Země?) Fuerte rozhodně neměla stejný tvar jako dnes. Nebyla taková štíhlá dlouhá spící krasavice. Minimálně na severu to žilo. Před nějakými 50 000 lety se současně otevřelo sedm ventilů, které začaly chrlit lávu. Díky tomu se rozloha původního ostrova zvětšila o 110 km2 a protáhla se k severu směrem k Lanzarote. Také se nad hladinu zvedl ostrůvek Lobos. Tohle sedmero ventilů, dneska krásných vulkanických kuželů, tvoří pěti kilometrovou lajnu, zvanou Bayuyo.

Jedním z nich je i Calderon Hondo. Sopka s parádním, téměř dokonale kulatým kráterem. Vyšlápnout k jeho okraji zabere tak hodinku a určitě to stojí za to. Pod námi se otevře kotel hluboký 70 metrů a kolem dokola výhledy po širokém okolí. Vidíme ostatní vulkány, Lanzarote, Los Lobos, Corallejo, El Cotillo, útesy jihozápadního pobřeží, i větrníky elektráren. Ale vraťme se nohama zpátky na zem. Budeme to potřebovat, obzvlášť když se rozhodneme obejít kráter kolem dokola, což se rozhodně nedoporučuje za silného větru. Láva pod nohama se sype, o vystupující kameny se pěkně zakopává, náhlé poryvy větru s člověkem sakramentsky cloumají. Tady jsme všem přírodním elementům blíž.

 

 

Vembloudy zaparkujem pod kopcem a nahoru pokračujem už jen po svých...

 

Lávoviště rozlité směrem k západu a ohrady pro kozy. Těžko ríct, jestli jsou staré dvě stě nebo dva tisíce let...

Krátek Hondo a další vulkány ze stejného vrhu.

Tak nám přibylo 110km2 plochy ostrova.

Zrovna se jelo ostrovní ralley.

Kamenné ohrady.

Bujará vegetace přizpůsobená místním podmínkám.